Kapitalismus nefunguje pro většinu lidí, přiznal miliardář Ray Dalio.
19.03.2019
Kapitalismus nefunguje pro většinu lidí, přiznal miliardář Ray Dalio
18.3.2019 VSa Zprávy
Současný systém je systém se značnými chybami a pro většinu lidí nefunguje, přiznal americký miliardář. Ray Dalio si na kapitalismus stěžovat nemůže, má 18 mld. dolarů. Jeho hedgeový fond Bridgewater Associates spravuje 160 mld. dolarů v aktivech a je největším hedgeovým fondem na světě podle Forbesu. Dalio ví, že má své bohatství díky kapitalismu, ale také ví, že se jedná o systém se značnými chybami. Na konferenci v Los Angeles uvedl, že „kapitalismus prostě nefunguje pro většinu lidí. Taková je realita.“ Tuto poznámku učinil v průběhu diskuze o nerovnosti. Dalio uvedl, že čisté bohatství horního promile se rovná tomu, co má dolních 90 %. Je to obrovská mezera v bohatství, podobně to bylo ve 30. letech. (Dalio se tím odvolává na průzkum Saeze a Zucmana). Dalio se také věnoval situaci v USA, kdy průzkum Federální centrální banky ukázal, že 40 % dospělých se nedokáže vypořádat s nouzovým výdajem 400 dolarů. A tohle je podle Dalia zásadní. Podle něj se navíc situace bude zhoršovat. Domnívá se, že když takto situace vypadá, když je ekonomika na vrcholu, jak bude pak vypadat při recesi? Podle něj se polarity jen zhorší. Prezident by měl vyhlásit národní stav nouze právě kvůli propasti v bohatství. Obává se, že se ale neudělá nic a bojí se, jak asi bude vypadat konflikt při další recesi. Miliardář Buffett se podobně vyjádřil v roce 2017, když uvedl, že prosperita byla významná hlavně pro extrémně bohaté lidi, tedy že disproporčně jde těm nahoře. Dalio dále zdůraznil své obavy, protože tolerance pro rozdíly, empatie a snaha řešit to, ta zmizela. Ilustrační foto: Autor – Web Summit – DSC_5234, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=74255125
Štyri stovky najbohatších Američanov dosiahli tohto roku skupinový rekord: zarobili 1,7 bilióna dolárov, čo je viac ako päťnásobok oproti roku 1992
Predstavte si, že za vami príde investor, ktorého obdivujete a veríte mu, s lákavým nápadom. „Je to dobrá investícia,“ hovorí nadšene, „mal by si do toho vstúpiť aj ty.“
Odpovedali by ste napríklad takto? „No, to závisí od toho, aké vysoké dane budem z toho musieť zaplatiť. Ak by boli príliš vysoké, radšej by som nechal peniaze na bežnom účte a zarobím štvrť percenta.“ Takáto odpoveď existuje len v predstavách republikánskeho bojovníka proti zvyšovaniu daní Grovera Norquista.
Krása priateľstva
V päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch, keď som začínal s investovaním, boli dane omnoho vyššie ako dnes. Dividendy sa v rokoch 1951 až 1954 v krajnom prípade zdaňovali 91 percentami, neskôr to bolo stále 70 percent. V tom čase však nikto nespomínal dane ako dôvod, prečo by sa mal vzdať nejakej investície, ktorú som mu ponúkol.
Aj pri takýchto ťaživých daniach rapídne rástla zamestnanosť i hrubý domáci produkt, bohatla stredná trieda i bohatí. Takže zabudnime na to, že dnes začnú bohatí a superbohatí štrajkovať a zrazu začnú svoje peniaze pchať do matracov len preto, že dane zo zisku a z príjmu stúpnu. Superbohatí vrátane mňa budú hľadať investičné príležitosti vždy.
Veď predsa máme čo investovať. Štyri stovky najbohatších Američanov (podľa rebríčka časopisu Forbes) dosiahli tohto roku skupinový rekord: zarobili 1,7 bilióna dolárov, čo je viac ako päťnásobok oproti roku 1992, keď zarobili 300 miliárd.
V posledných rokoch moja skupina nechala strednú triedu v prachu. Pred dvadsiatimi rokmi platilo 400 ľudí s najvyšším príjmom (to je iná skupina ako v rebríčku Forbes) priemernú daň vo výške 26,4 percenta. V roku 2009 klesla na 19,9 percenta. Skrátka, je pekné mať priateľov na vyšších miestach.
Priemerný príjem tejto skupiny bol v roku 2009 202 miliónov. Po prepočítaní na 40-hodinový pracovný týždeň zarobil každý 97-tisíc za hodinu.
V 3 grafoch zistíte, prečo sú bohatí tak posadnutí daňami
Z Národného Úradu pre Ekonomický Výskum (National Bureau of Economic Research, NBER) vyšla vynikajúca štúdia o "1%" od Facund(o)-a Alvared(o)-a, Anthony-a Atkinson-a, Thomas-a Pikett(y)-a a Emmanuel-a Saez-a.
Táto práca je o tom, aké trendy a politika umožnili 1% narásť do tak silného bloku.
Tento papier je zdroj mnohých skvelých grafov, no konkrétne 3 grafy najlepšie vysvetlia, prečo sú bohatítak posadnutí nižšími daňami.
Hovoríme o skupine, ktorá každých pár rokov dobrovoľne míňa milióny, aby sa pokúsila dostať svojho človeka na pozíciu s mocou meniť dane.
Pre začiatok je tu pohľad na najvyššie daňové sadzby vo Veľkej Británii, Francúzsku, USA a Nemecku.
Tmavé čiary - tvaru U - predstavujú najvyššie sadzby v USA a Veľkej Británii. Všimnite si, ako nízko boli začiatkom 20. storočia, zdvihli sa hore na viac ako 90% príjmov a potom sa zrútilinadol.
Biele čiary - Francúzsko a Nemecko - začali nízko, výrazne vzrástli a zotrvali relatívne ploché. Sú v tvare obráteného L. (Γ)
Pozrime sa na Francúzsko a Nemecko opäť. Všimnite si, ako výnosové podiely horného 1% v Nemecku a vo Francúzsku - čiary s kruhmi - opisujú tvar L. Porovnajte to s obráteným L ich daňových sadzieb:
USA a Británia. Tu si všimnite, ako podiel príjmov horného 1% opisuje tvar U. Porovnajte to s obráteným U ich daňových sadzieb.
Takže, čo vidíme?
Existuje inverzný vzťah medzi vrchnou daňovou sadzbou rozvinutejkrajiny a podielom príjmov 1%.
Keď narazíte na veľmi bohatý lobing za zníženie daní, pochopte, že to má skrytý motív. Oni si spomínajú na päťdesiate roky, kedy ovládali najnižšie percento príjmov a platili najvyššie dane.
Vývoj priemernej nominálnej a reálnej mzdy v SR Graf 2 zachytáva vývoj priemerných nominálnych a reálnych miezd v slovenskej ekonomike. Priemerná hrubá nominálna mesačná mzda je vyjadrená v eurách a zahŕňa plnenia, ktoré pripadajú na základnú (tarifnú) mzdu stanovenú podľa mzdových predpisov. Patria sem tiež základné zložky zmluvných platov, mzdy za nadčasy, náhrady miezd za neodpracovaný čas (napr. dovolenka), mesačné a dlhodobé prémie a odmeny vyplatené v závislosti na výkone a splnení hodnotiacich kritérií, ďalej príplatky a doplatky za nadčasovú prácu, nočnú prácu, za prácu v sobotu a nedeľu, za prácu cez sviatky, za prácu v zdraviu škodlivom prostredí a hluku, za rizikovú a namáhavú prácu. Patria sem ďalej naturálne mzdy vyjadrené v peňažnej forme a ostatné mzdy vo forme mzdových zvýhodnení, ktorých výška a periodicita sú vopred určené bez ohľadu na situáciu podniku. Od roku 1996 sa do miezd nezahŕňajú výplaty zo zisku po zdanení a od roku 1998 ani náhrady za pracovnú pohotovosť. [1] Platby do programu sporenia, náhrady za neaktívnu časť pracovnej pohotovosti mimo pracoviska, peňažné plnenia zo zisku po zdanení a odmeny učňov nie sú súčasťou miezd. Definícia mzdy spĺňa odporúčania Medzinárodnej organizácie práce (ILO) a príslušné medzinárodné normy. [6]
Z grafického znázornenia vývoja priemernej mzdy (graf 2) je zrejmé, že priemerná nominálna mzda od vzniku Slovenskej republiky kontinuálne narastala. Z pôvodných 176,8 EUR v roku 1993 až na úroveň 769 EUR v roku 2010. Jej najnižší nárast bol zaznamenaný práve v krízovom období – v roku 2009 a 2010.
Priemerná reálna mzda (graf 2) vyjadrená v stálych cenách roku 1995 medziročne poklesla v roku 1999, 2000 a 2003. V ostatných rokoch došlo ku medziročnému nárastu reálnej mzdy. Napriek nízkemu nárastu nominálnej mzdy v krízovom období, reálna mzda nepoklesla. Príčinou je predovšetkým pokles miery inflácie hlavne v dôsledku klesajúcej kúpyschopnosti ekonomických subjektov a poklesu záujmu o investície.
V roku 2010 sa priemerná nominálna mesačná mzda zamestnanca v hospodárstve v porovnaní s 1. - 4. štvrťrokom 2009 zvýšila o 3,2 % na 769 EUR. Reálna mzda medziročne vzrástla o 2,2 %. Priemerná mesačná nominálna mzda sa v 1. - 4. štvrťroku 2010 medziročne zvýšila v priemere o 4,0 % na 840 EUR. V porovnaní s 1. - 4. štvrťrokom 2009 najrýchlejšie rástla priemerná nominálna mzda v odvetví „Činnosti v oblasti nehnuteľností“ (o 10,5 %) na 824 EUR, ďalej rástla mzda v odvetví „Ubytovacie a stravovacie služby“ (o 9,3 %) na 545 EUR a v „Priemyselnej výrobe“ (o 7,8 %) na 822 EUR. Pokles bol zaznamenaný iba v odvetví „Odborné, vedecké, technické činnosti“ (o 1,0 %) na 1 239 EUR a v „Ostatných činnostiach“ (o 0,8 %) na 623 EUR. [7]
V 1. štvrťroku 2011 sa priemerná nominálna mesačná mzda zamestnanca v hospodárstve v porovnaní s 1. štvrťrokom 2010 zvýšila o 2,9 % na 746 EUR, pričom reálna mzda medziročne klesla o 0,4 %. Priemerná mesačná nominálna mzda sa v 1. štvrťroku 2011 medziročne zvýšila v priemere o 1,8 % na 807 EUR. V porovnaní s 1. štvrťrokom 2010 najrýchlejšie rástla priemerná nominálna mzda v „Ťažbe a dobývaní“ (o 10,2 %) na 958 EUR, ďalej rástla mzda v „Administratívnych službách“ (o 9,7 %) na 599 EUR a v odvetví „Finančné a poisťovacie činnosti“ (o 5,3 %) na 1 619 EUR. Najvyšší pokles bol zaznamenaný v odvetví „Odborné, vedecké, technické činnosti“ (o 11,9 %) na 1 073 EUR, v odvetví „Informácie a komunikácia“ (o 2,9 %) na 1 740 EUR a v odvetví „Ubytovacie a stravovacie služby“ (o 1,5 %) na 516 EUR. [8]
1 percento ľudí bude v roku 2016 zarábať viac ako zvyšok sveta, tvrdí štúdia
Globálna nerovnosť bohatstva narastá. Organizácia Oxfam, ktorá bojuje s chudobou, prišla so štúdiou pred Svetovým ekonomickým summitom v Davose.
Realitou sa to stane už budúci rok. Podľa mimovládnej organizácie bojujúcej proti chudobe vo svete Oxfam bude v roku 2016 mať jedno percent najbohatších ľudí sveta väčší majetok ako zvyšných 99 percent. Tvrdí to vo svojej štúdii, ktorú zverejnila v pondelok dva dni pred začiatkom Svetového ekonomického fóra v Davose.
Oxfam vychádzal z údajov švajčiarskej finančnej skupiny Credit Suisse z minulého októbra. Podľa nich vlani vlastnilo jedno percento najbohatších milionárov (teda vyše 70 miliónov osôb) 48 percent všetkého bohatstva. V roku 2009 to bolo 44 percent.
Nerovnosť narastá
„Skutočne chceme žiť vo svete, kde jedno percento vlastní viac ako my všetci ostatní dohromady? Škála svetovej nerovnosti je jednoducho závratná a napriek témam v globálnej agende sa medzera medzi najbohatšími a zvyškom sveta rýchlo rozširuje,” hovorí pre webovú stránku Oxfam jej šéfka Winnie Byanyimová.
Práve ona sa stane jednou z moderátorov tohtoročného Svetového ekonomického fóra v Davose. „Bola som prekvapená, že ma pozvali robiť spolumoderátorku do Davosu, pretože sme kritický hlas. Ideme tam, aby sme vyzývali tieto mocné elity. Pozvať ma je odvážny čin,” dodala na stránke.
Oxfam zaujal pred summitom už minulý rok, keď jeho ľudia hovorili, že 88 najbohatších ľudí na svete vlastní toľko majetku ako polovica ľudstva. Tento rok podľa nich ich počet klesol na 80 miliardárov.
„Stúpajúca nerovnosť ubližuje chudobným dvakrát. Dostanú menší podiel ekonomického koláča, a tiež tým, že ten koláč je menší, lebo extrémna nerovnosť škodí rastu,” povedala Byanyimová pre BBC.
Organizácia navrhuje sedembodový plán na boj s nerovnosťou. Medzi bodmi je zvýšenie dane pre bohatých, bezplatné zdravotníctvo a vzdelávanie, minimálna mzda pre pracovníkov, ako aj podpora žien v ekonomike.
Podľa Credit Suisse bohatšia polovica ľudstva vlastní najmenej 3 650 dolárov (po odrátaní dlhov a vrátane hodnoty časti domu). Ak sa chcete dostať do množiny 10 percent najbohatších ľudí, musíte vlastniť majetok v hodnote 77-tisíc dolárov. Najbohatšie percento má majetok 798-tisíc dolárov.
Pápež aj Piketty
Na boj so zvyšujúcou sa nerovnosťou v posledných mesiacoch vyzývali pápež František i šéfka Medzinárodného menového fondu Christine Lagardeová. Americký prezident Barack Obama chystá v utorkovej výročnej Správe o stave únie oznámiť plán, ktorý by zvýšil dane pre bohatých Američanov.
O nerovnosti majetku sa začalo hovoriť aj minulý rok po vydaní bestselleru francúzskeho ekonóma Thomasa Pikettyho. Ten vo svojom diele Kapitál v 21. storočí písal, že v kapitalizme sa nožnice medzi bohatými a chudobnými automaticky rozširujú až do štádia, aké bolo v západných krajinách v 19. storočí. A v 20. storočí sa nerovnosť znížila vďaka dvom svetovým vojnám.
Bohatí zhromažďujú vo svete čoraz viac majetku na úkor chudobnejších. Príjmové nerovnosti sa od svetovej krízy roku 2008 len prehlbujú. Potvrdila to najnovšia štúdia britskej mimovládnej organizácie Oxfam. Krátko pred tradičným Svetovým ekonomickým fórom v Davose vyzvala mocnosti na nápravu závratných nerovností.
„Podiel svetového majetku v držbe jedného percenta najbohatších sa zo 44 percent roku 2009 zvýšil na 48 percent roku 2014 a v roku 2016 presiahne 50 percent,“ uviedol Oxfam. Znamenalo by to, že celkový majetok vo svete, odhadovaný podľa banky Credit Suisse na 263,2 bilióna dolárov (263¤200 miliárd dolárov) by pripadal spolovice na 70 miliónov topboháčov a druhú polovicu by si delilo zvyšných 99 percent ľudí – teda vyše sedem miliárd ľudí sveta.
Oxfam už vlani upozornil na to, že 85 najbohatších ľudí vlastní taký veľký majetok ako 3,5 miliardy najchudobnejších ľudí dohromady. Politici v Európe, ale aj v USA na to prijali rad opatrení, ktoré majú negatívny trend zastaviť. Otváranie nožníc v príjmoch totiž využívajú extrémisti a s ich popularitou rastú aj riziká konfliktov.
Riešenie spočíva v znížení daňových únikov, v presadzovaní bezplatných verejných služieb, vo väčšom zdanení kapitálu, v zavedení minimálnej mzdy a sociálnej ochrany pre najchudobnejších ľudí.
„Vyššie dane pre podniky a ľudí s vyššími príjmami by sa mohli viac podieľať na riešení naliehavých sociálnych problémov v Európe a vôbec celosvetovo. Vyššia úroveň harmonizovanej dane z príjmu právnických osôb či prípadne minimálna úroveň dane z príjmov by boli v tomto riešením,“ povedal pre Pravdu Christian Schweiger, profesor na katedre medzinárodných vzťahov na Univerzite v Durhame vo Veľkej Británii. „Bolo by to však veľmi ťažké zaviesť vo všetkých 28 členských štátoch EÚ. V prvom rade sa musí nájsť spôsob, ako zabrániť tomu, aby sa plateniu daní vyhli. Dobrým príkladom je zamedzenie daňových rajov, ktoré Brusel presadzuje. Konať by mal však razantnejšie a rýchlejšie,“ dodal.
Extrémisti silnejú
Roztváranie nožníc medzi bohatými a chudobnými, a tým celkové zhoršovanie životnej úrovne ľudí, nahráva na európskej úrovni extrémistom, ktorí prichádzajú s jednoduchými odkazmi typu „zastavme vykorisťovanie“, no zároveň aj s radikálnymi riešeniami. Napríklad v prípade gréckej opozičnej strany Syriza, ktorá má pred nedeľňajšími parlamentnými voľbami v Grécku značný náskok, ide podľa ekonómov o vydieranie Európskej únie tým, že nezaplatia dlh krajiny, na ktorého vykrytie sa poskladali členské štáty únie, pretože nechcú zhoršovať už aj tak zlú životnú úroveň Grékov. Naopak, program zahŕňa rast platov, dôchodkov a počtu štátnych zamestnancov. Žiadne z týchto opatrení nekorešponduje so zotrvaním Grécka v eurozóne. Výhra ľavicovej Syrizy v Grécku môže len posilniť podobné hnutia v ďalších krajinách eurozóny. Napríklad stranu Podemos v Španielsku alebo hnutie Päť hviezd v Taliansku.
Opatrenia na zastavenie príjmových nerovností cez obmedzenie daňových únikov sa už začali uskutočňovať. Na svetovej úrovni sa 122 krajín koncom vlaňajška zaviazalo, že spustia systém automatickej výmeny informácií v daňovej oblasti, ktorý je plánovaný na september 2017. Tento systém má zúčastneným krajinám zjednodušiť zdieľanie údajov o daňovníkoch, ktorí majú príjem alebo majetok v zahraničí.
Transakčná daň a sankcie
Únia je bližšie aj k zavedeniu dane z finančných transakcií, ktorú chce okrem Slovenska zaviesť ešte ďalších desať štátov eurozóny. Má obmedziť špekulácie finančných inštitúcií pri obchodovaní s cennými papiermi, pri ktorých ročne unikajú miliardy eur a končia v sivej ekonomike. Daň má teda zabezpečiť, aby banky a finančné domy niesli časť nákladov spojených s hasením finančnej krízy z minulých rokov. Pôvodný návrh Európskej komisie uvádzal, že daň z finančných transakcií sa má odvádzať, ak aspoň jedna zo strán tejto transakcie sídli v EÚ. Navrhovaná sadzba bola 0,1 percenta pre podiely a dlhopisy a 0,01 percenta pre deriváty. Daň by mala platiť od roku 2016.
Jedným z krokov by podľa európskych politikov malo byť aj zriadenie čiernej listiny daňových rajov, proti ktorým by EÚ uplatňovala sankcie. Tie by sa mali dotknúť aj spoločností, ktoré majú sídlo alebo pobočky v daňových rajoch. Podniky, ktoré porušujú európske daňové predpisy, by stratili prístup k finančným prostriedkom EÚ aj k štátnej pomoci. Každá spoločnosť, ktorá sa zúčastňuje na verejnom obstarávaní, by mala zverejniť informácie o pokutách alebo odsúdení za daňové trestné činy. Štátne orgány by tiež mali mať možnosť odstúpiť od zmlúv v prípade, že dodávateľ poruší svoje daňové povinnosti.
Slovenský rezort financií už vlani napríklad zaviedol vyššiu zrážkovú daň, ktorá platí na transakcie súvisiace s firmami z daňových rajov. Týka sa nielen firiem, ktoré sú zaregistrované v daňových rajoch, ale aj tých, ktoré s podobnými firmami obchodujú. Do roku 2013 bola na úrovni 19 percent. Po novom dosahuje úroveň 35 percent. Zrážková daň pritom funguje vo viacerých krajinách v Európe a vychádza aj z legislatívy Európskej únie. Podobnú 35-percentnú zrážkovú daň nedávno zaviedlo aj susedné Česko.
Ekonómovia však upozorňujú na fakt, že bohatí sa aj napriek opatreniam plateniu daní vždy nejakým spôsobom vyhnú. Buď daňovou optimalizáciou, alebo tým, že presmerujú investície.
Obama chce zdaniť bohatých a banky
Aj za oceánom plánujú vyššie zdaňovanie bohatých. Potvrdiť to má aj dnešný prejav prezidenta USA Baracka Obamu k americkému Kongresu o stave krajiny, známy ako State of the Union. Má sa niesť v duchu zvýšenia daní jedného percenta najbohatších a bankárov z Wall Streetu. „Keďže hlavné témy Obamovho prejavu sú známe už vopred, opoziční republikáni a veľké banky sa už pred prejavom podujali na vlnu kritiky voči Bielemu domu a snahám jeho šéfa získať čo najviac z rastúcej vlny populizmu v USA. Počas najbližších 10 rokov má Obamov plán získať odhadovane 320 miliárd dolárov, čím chce Obama dotovať politiku, ktorú podporuje predovšetkým stredná strieda,“ hovorí analytik J&T Banky Rudolf Vrábel. Nová Obamova politika podpory strednej triedy zahŕňa napríklad daňové benefity pre rodiny s deťmi, dotované vysokoškolské vzdelanie či peniaze pre strednú triedu. „Obamove návrhy však len s ťažkosťami prejdú Kongresom, v ktorom dominujú republikáni. Opoziční republikáni vo vyšších daniach vidia hrozbu spomalenia ekonomického rastu krajiny,“ doplnil Vrábel.
Nedávna štúdia Emmanuela Saeza z Kalifornskej univerzity v Berkeley a Gabriela Zucmana z London School of Economics pritom ukázala, že v Amerike vlastní 160-tisíc najbohatších rodín toľko majetku ako 145 miliónov najchudobnejších rodín. Každá z najbohatších amerických rodín má priemerne majetok vo výške 371 miliónov dolárov, čo je približne 320 miliónov eur. Nárast príjmovej nerovnosti odôvodňujú ekonómovia nízkym progresívnym zdanením od roku 1970. Nerovnosť sa za posledné roky zvyšuje tým, že stredná a nižšia trieda sa borí s nedostatkom úspor, pričom rast miezd stagnuje.
Francúzsko bohatým ustupuje
V Európe sa však niektoré vlády vzdali plánov na zdaňovanie bohatých. Napríklad francúzska socialistická vláda postupne ustupuje od svojich ambicióznych plánov na vyššie zdaňovanie najbohatších Francúzov. Ruší milionársku daň zavedenú ešte roku 2012, pre ktorú sa z krajiny odsťahovali viacerí majetní Francúzi. Štát na daniach nezískal to, čo si naplánoval. Prezident François Hollande zaviedol 75-percentnú daň z príjmu nad 1 milión eur ročne. Podľa francúzskeho ministerstva financií však „superdaň“ priniesla do rozpočtu za dva roky menej ako 500 miliónov eur. Hollande očakával výrazne viac.
Futbalisti hrozili štrajkom, najbohatší Francúz Bernard Arnault, vlastník luxusného reťazca LVMH, pohrozil odchodom do Belgicka, a aj keď svoju žiadosť o belgické občianstvo nakoniec stiahol, mnohí ďalší sa tam odsťahovali.
Podľa francúzskeho denníka Le Figaro žije vo frankofónnej oblasti Belgicka okolo 200-tisíc Francúzov. Z nich približne 5-tisíc sú daňoví exulanti (vyhnanci, pozn. red.). Švajčiarsko je z rovnakého dôvodu domovom asi 2-tisíc Francúzov. Ďalší sa rozhodli pre Londýn a New York. Nedá sa pritom povedať, že by nikto z francúzskej vlády takýto vývoj nepredpokladal. Emmanuel Macron, súčasný minister hospodárstva, ktorý bol vtedy Hollandovým poradcom, varoval, že superdaň urobí z Francúzska „Kubu bez slnka“. Jeho varovania sa aj naplnili.
Pod postupný zánik dane sa podpísali najmä premiér Manuel Valls a minister Emmanuel Macron, ktorí sa po prevzatí svojich postov v minulom roku snažili pomôcť ekonomike vymaniť z dôsledkov Hollandových sľubov. Valls presadil na tento rok rozpočet, ktorý znižuje firemné dane a sociálne príspevky v celkovom objeme 40 miliárd eur a Macron stále častejšie hovorí o potrebe prejsť z pôvodného socialistického modelu k podpore podnikateľov.
Bohatí bohatnú zo znižujúceho sa počtu odborov, hovoria štúdie
Štúdie Medzinárodného menového fondu sledovali tri desaťročia príjmy a zistili, že súčasne s úpadkom unionizácie rástlo bohatstvo 10% najbohatších vo vyspelých krajinách sveta. Presnejšie povedané, autori tejto štúdie zistili, že pri skúmaní výšky príjmov za obdobie 1980-2010, pokles združovania vysvetľuje, prečo vzrástla polovica príjmov 10% najbohatších a druhú polovicu vysvetľuje Giniho koeficient (opatrenia na nerovnosti v príjmoch).
„Kým niektoré nerovnomernosti môžu zvýšiť účinnosť posilnením stimulov k práci a investíciám, nedávny výskum naznačuje, že väčšie rozdiely sú spojené s nižším a menej udržateľným rastom v strednodobom horizonte, a to aj vo vyspelých ekonomikách“, argumentujú autori článku Florence Jaumotte a Carolina Osorio Buitron.
Autori tvrdia, že tradičné výskumy ukázali, že zvyšovanie rozdielov vo vyspelých ekonomikách možno pripísať na vrub technologickým zmenám – ako napríklad náhrada pracovníkov technológiami – a globalizácie. Zistili, že tieto udalosti viedli k rôznym zmenám rôznych dosahov, ale nie natoľko, aby boli zodpovedné za neustále zvyšovanie rozdielov.
Vedci hľadali odpovede na nedávne štúdie, ktoré tvrdili, že finančná deregulácia a znižovanie daní boli ďalším faktorom – ale tento fakt opäť nezdôvodnil neustály nárast, ktorý bol zaznamenaný.
„Rastúce príjmy najbohatších môžu znížiť bohatstvo a blahobyt populácie, ak im je dovolené manipulovať ekonomický systém v ich prospech“ napísali odkazujúc sa na nástroje, akými sú nižšie dane a obchodné dotácie.
Ďalej zvažovali, aký vplyv môže mať pokles odborového združovania a znižovanie minimálnej mzdy na rozdiely v bohatstve jednotlivcov. Predchádzajúce výskumy hovoria, že neexistuje priamy vplyv, ale Jaumotte a Buitron zistili niečo iné. Ako vzorky im slúžili vyspelé ekonomiky v rokoch 1980 a 2010 a posudzovali hrubé príjmy, inštitúcie na trhu práce a kontrolné mechanizmy v rámci globalizácie, finančné mechanizmy a spoločné globálne trendy.
„Naše výsledky potvrdzujú, že pokles odborového združovania je silne spojený s nárastom podielu príjmov na vrchole, cca polovica zvýšenia čistých príjmov je spôsobená deunionizáciou“ tvrdia Jaumotte a Buitron.
Ekonómovia tvrdia, že silnejšie odbory a vyššia minimálna mzda zvyšujú nezamestnanosť, ale nemajú presvedčivé dôkazy k týmto tvrdeniam. Organizácia pre hospodársku spoluprácu a rozvoj našla len tri štúdie zo sedemnástich, ktoré ukázali súvislosť medzi odbormi a nezamestnanosťou.
Čo našli bolo to, že pravidlá v rámci odborov môžu viesť k rovnakej odmene za prácu a že odborovým organizáciám sa nepodarilo udržať mzdy nad trhovou úrovňou. A odbory, mobilizáciou pracovníkov, podporujú zákonodarcov aby sa zapojili do prerozdeľovania príjmov a podporovali sociálne a pracovné práva.
V USA bolo 14,5 milióna členov odborov v roku 2013, čo predstavuje 11,3 % pracujúcej populácie, v porovnaní so 17,7 miliónmi v roku 1983. Členstvo v odboroch v súkromnom sektore kleslo pod 7%, na najnižšiu úroveň od roku 1932. Na medzinárodnej úrovni – v Nemecku je v odboroch 18,4% populácie, v Kanade 27,5% a vo Fínsku 70%.
Ak trochu sledujete dianie v americkej politike, tak vám určite neunikli diskusie ohľadom zvyšovania daní. Dlh USA je obrovský, politici nikdy nechcú šetriť na strane výdavkov a tak sa hľadá riešenie na strane príjmov do rozpočtu. Celoplošné zvyšovanie daní je nepopulárne, preto sa samozrejme hovorí iba o vyšších daniach pre bohatých. Tých milionárov nie je tak veľa, aby ich volebné hlasy niekomu chýbali, nič nie je ľahšie ako podnecovať závisť u chudobnejších a keď ani to nestačí na to, aby sa vyššie dane schválili, tak sa nájde aj pseudo-ekonomické odôvodnenie.
Donekonečna sa spomínajú 50., 60. roky, kedy boli dane pre bohatých neuveriteľných 91% a ekonomika rástla slušným tempom. Človek by mal až pocit, že sa rodí nová ekonomická teória, ktorá hovorí, že ekonomika rastie nie napriek vysokým daniam, ale len a len vďaka nim. Čím sú vyššie, tým je všetko lepšie. Ozývajú sa osobnosti ako nositeľ Nobelovej ceny za ekonómiu Paul Krugman, ktorý verí, že návrat k daniam z 50.rokov by nie len prospel, ale bolo by to aj spravodlivé, keď by milionárom ostávalo iba 9 centov z každého zarobeného dolára. V ničom nezaostáva ani multimilionár Warren Buffet a zvyšovanie daní pre bohatých aktívne podporuje.
A aká je pravda?
Robert Wenzel vo svojom blogu analyzuje verejne dostupné štatistiky z IRS (daňový úrad). Pravda je taká, že tie 91%-tné dane nik neplatil. Vtedajší daňový zákon umožňoval znižovať daňový základ a odpočítavať si najrôznejšie výdavky, ktoré už dnes odpočítavať nemožno. Počas rokov 1966-1970 daňovník spomedzi z povestného 1% najbohatších platil priemerne efektívnu sadzbu “iba” 30.85%
Snaha Warrena Buffeta platiť vyššie dane vyzerá prinajmenšom neúprimne, vzhľadom k tomu, že jedna z jeho spoločností je žalovaná daňovým úradom za neplatenie daní. Warren Buffet tiež tvrdí, že dane nehrajú žiadnu rolu pri rozhodovaní investovať alebo neinvestovať. Píše, že keď vám zazvoní telefón a dostanete tip na skvelú investíciu, tak je vám jedno, či máte 60 alebo 50% zisk. Jednoducho sa potešíte a idete do toho. Keď sa nad tým zamyslíme, tak musíme konštatovať, že také niečo platí asi iba v rozprávkovom svete Warrena Buffeta. Žiadna investícia nie je bez rizika. Dalo by sa to prirovnať k rulete, na ktorej je iba čierna a červená farba a vy tipujete stále iba čiernu. Ak uhádnete, tak dostanete dvojnásobok investície, ak nie, tak prichádzate o investíciu. Je jasné, že keď by sa hralo dostatočne dlho, tak by bola celková bilancia nula. Keď však kasíno vyberie zopár čierných a nahradí ich zelenou, tak už nemáte z dlhodobého hľadiska šancu odísť bez straty (ak sa vyhráva vždy len dvojnásobok). Tiež by sa to dalo prirovnať k stávkovaniu na výsledok zápasov. Je to ako keď by vám niekto tvrdil, že kurz môže klesnúť akokoľvek nízko, vy aj tak zariskujete svoje peniaze s vidinou minimálnej výhry.
Otázka je, prečo sú média, ekonómovia, umelci, politici ochotní tvrdiť nezmysly, ktoré sa dajú takto jednoducho vyvrátiť? Ak vylúčime možnosť, že sú jednoducho iba hlúpi, tak ostáva iba jediná možnosť. Pre vládny program treba získať podporu obyvateľstva. Zvýšenie daní pre bohatých dieru v rozpočte nezapláta ani trochu a čoskoro sa zníži latka, ktorá určuje, kto je vlastne milionár. Znie vám to povedomo?
Štát má na propagovanie svojej politiky svojich intelektuálov, ktorých za ich prácu štedro odmeňuje. V prípade Buffeta môže byť odmenou napr. eliminácia konkurencie. Jeho postavenie môžu nové dane iba sotva ohroziť, zatiaľ čo tým, ktorí o svoju pozíciu iba bojujú, to môže ubrať vietor z plachiet. V prípade ľudí ako prof. Krugman to môže byť špeciálna priazeň vládnych elít.
Pro nezbytnou akceptaci Státu či vládnoucí třídy musí být většina přesvědčena ideologicky o tom, že vláda (Stát) je dobrá, moudrá a přinejmenším nevyhnutelná a rozhodně lepší než jakákoliv jiná myslitelná alternativa. Propagace této ideologie mezi lidmi je životně důležitým společenským úkolem „inteligence.“ A to proto, že masy lidí nevytváří svoje vlastní ideje nebo skutečně nezávisle podle těchto idejí žijí, ale pasivně následují myšlenky adoptované a rozšířené souborem intelektuálů. Intelektuálové tedy formují názory ve společnosti. A jelikož je to právě formování názorů, co Stát zoufale potřebuje, důvod pro po staletí ověřené spojení mezi Státem a intelektuály se záhy objasňuje.
Štát stále nemá peniaze. Na lekárov ani na zdravotné sestry, na učiteľov, na dôchodcov, na rozvoj vedy a výskumu.... Proste na nič. A každú požiadavku či návrh na potrebu financií odbíja frázou: „...toto je grécka cesta...“.
.
Prečo nemá štát peniaze?
.
Pretože nemá vo vlastníctve ziskové štátne podniky, z ktorých by zisky išli do štátnej kasy a odtiaľ sa spravodlivo rozdeľovali na jednotlivé účely. Pretože takýchto podnikov sa jednoducho zbavil privatizáciou.
.
Pretože zo ziskov privátnych firiem dostáva štát len 20 percent vo forme DPH. Pritom je niekedy aj tých 20 percent „pofiderných“, lebo mnohí podnikatelia sa ani netaja, že urobia všetko preto, aby zaplatili štátu čo najmenšie dane. Oni už vedia ako „rozdeliť“ zisky na iné účely, aby boli dane čo najnižšie.
.
Štát nemá peniaze, pretože dáva značné daňové úľavy zahraničným investorom, ktorí na Slovensku „veľkodušne“ zavedú nejakú výrobu. Dáva im dotácie, aby napriek tomu, čo si zarobia na lacnej slovenskej pracovnej sile ich investícia nemusela byť až taká veľká.
.
Štát nemá peniaze aj preto, lebo ani jedná vláda ani jeden parlament Slovenská nemali a nemajú odvahu ani snahu zaviesť progresívnu daň, ako je to v mnohých krajinách vo svete, vrátane tých „vyspelejších a demokratickejších“ ako je Slovensko. Aby tí úspešnejší prispievali väčším podielom na potreby a záujmy štátu.
.
Peniaze chýbajú štátu aj preto, lebo štátne objednávky sú vo väčšine prípadov predražované, napriek tomu, že formálne fungujú verejné výberové súťaže a konkurzy a údajne sa vyberajú najvýhodnejšie ponuky. Avšak zlegalizovanie a existencia inštitútu takzvanej „provízie“ pre sprostredkovateľa spochybňuje objektivitu uvedených procesov. Preto sa stáva takmer verejným tajomstvom predražovanie jednotlivých projektov a programov, na ktoré sa vynakladajú štátne peniaze.
.
Všetko vyššie uvedené nie je nič nové. Sú to veci často pretriasané a verejne známe. Niet však ani politickej vôle, ani sily, ani snahy daný stav zmeniť. Ak by sa zmenil, bol by to revolučný počin pre Slovensko, pretože situácia krajiny a hlavne jej občanov, by sa tak určite zmenila k lepšiemu.
.
Po pozornejšom a dôkladnejšom zhodnotení programov a hlavne praktických činov strán, ktoré doteraz v parlamente fungovali, by volič na Slovensku musel priznať, že takýto potenciál vo svojom programe, politike i praktických skúsenostiach má v súčasnosti len Komunistická strana Slovenska.
Ako stat prichadza o peniaze - Recept Dr.Fausta1: Mezi půlkami 6
zdroj: facebook Příběh: Byl jsem na drogách jménem peníze ---
Řadu let mě obcházel strašák jménem "Případný nedostatek PENĚZ". Budil jsem se mnohá rána rozechvělý v obavách, co bude, když nějaký klient vypoví kontrakt mé firmě nebo špatně investuji své peníze a přijdu o ně. Naskakovaly přede mnou temné obrazy mé chudoby s propadlým hrudníkem, kruhy pod očima plných starostí a stresu. Dokonce i má kočka umírala h lady, kterou zachránilo jen to, že naštěstí žádnou nemám. Přicházeli ke mně pomyslní zasmušilí lidé, kteří právě ztratili práci, abychom společně srdceryvně všichni plakali. Měl jsem strach z náhlého vyschnutí toku PENĚZ, ze záporných bankovních kont, upomínkových dopisů, vymahačů s divným ruským přízvukem, všech neodbytných exekutorů, možných pomluv okolí, nenávratné ztráty sebedůvěry, následné léčby pomocí antidepresivních prášků a hrozícího rakovinového bujení.
Můj strach byl tím větší, čím více jsem po penězích toužil. Propadl jsem se do zžíravé vazby s nimi, do potupné závislosti, která zaměstnávala mou mysl na úkor mnohem důležitějších věcí.
Všiml jsem si, že podobnou posedlostí po PENĚZÍCH, strachem a napětím, které způsobují, je postižena i spousta lidí v mém okolí. Za jejich deklarovaným názorem, že peníze pro ně nejsou prioritou, jsem viděl úpornou snahu neomezeně rozmnožovat jejich množství a neukojitelnou touhu po bohatství, často i na úkor zdraví. Protože podnikám, byl jsem účasten nekonečných debat, jak prodat nějakou službu či výrobek na hraně etických i zákonných norem. Byl jsem vtahován do vyloženě korupčních záležitostí a byly mi nabízeny milionové odměny. Viděl jsem rychlá zbohatnutí podnikatelů a jejich následnou morální, ale i fyzickou devastaci. Viděl jsem zuřivé boje o majetek mezi rozvádějícími se partnery. Zažil jsem toho hodně, začal chápat, že za vším tím stojí PENÍZE. Ale to nebylo ještě všechno.
Již před řadou let, ještě než se to dostalo na stránky novin, jsem díky svým kontaktům a postavení pohlédl zrůdnosti fungování českého mocenského systému do tváře. Pamatuji si na pocit nepříjemného překvapení, když jsem se dozvěděl, že za jmenováním většiny vládních představitelů nestojí žádná ústavou daná instituce, ale konkrétní soukromá právní kancelář, která hájí zájmy jistých silných finančních skupin. Nebylo mi dobře ze zjištění, že celý politický systém je vazalem byznysových zájmů hrstky lidí, na úkor všech ostatních, kteří na to doplácejí a kde i jejich děti budou muset vzniklé státní dluhy jednou zaplatit. Znám osobně některé lidi parazitující na ostatních a z jejich zlatých kohoutků v jejich koupelnách, drahých vozů a vnitřní prázdnoty se mi dodnes dělá nevolno.
Zjistil jsem také tehdy, že v systému, kterému se vznešeně říká demokracie, může několik desítek lidí ovládnout všechny složky státní moci. Bylo mi těžko z toho, že jsem uvěřil hře na demokracii a snaze politiků o lepší svět a nebyla to pravda. Toužil jsem po změně. Začal jsem se aktivně protikorupčně angažovat a veřejně v té věci vyjadřovat. Propojil jsem se s řadou občanských iniciativ, zabývajících se bojem s korupcí a poznal zde mnoho čestných lidí. Také jsem viděl, jak zoufale při budování české občanské společnosti chybí PENÍZE. Jak ze strany státu není žádný zájem na jejím růstu, jak vládní činitelé tento segment záměrně nepodporují, protože svéprávní a svobodní občané jsou pro ně největším ohrožením a rizikem. Také jsem opakovaně žádal své kolegy podnikatele, aby podpořili různé protikorupční projekty, ale v drtivé většině jsem odcházel s nepořízenou. Občanský prostor je nezajímal. Vize, že jejich PENÍZE pomohou vytvořit lepší prostředí, ve kterém se bude lépe dařit jejich byznysu a nakonec na tom vydělají, jim připadala příliš vzdálené a nejistá. Své PENÍZE raději dále směřovali do výhodných investic s rychlou návratností. Vrcholem bylo, když mě někteří podnikatelé, se kterými jsem byl dlouhá léta v přátelském vztahu, upozorňovali, že se jim moje tažení proti korupci nelíbí. "Musím, přeci být realista", říkali "a vědět, jak to chodí a ne je tím co dělám ohrožovat". Také říkali, že mají stovky zaměstnanců a musí je uživit a když to nebudou dělat oni, tak to udělá někdo jiný. Nechtělo se mi poslouchat jejich ospravedlňující mantry, za kterými stála prachsprostá touha po PENĚZÍCH. Rozešel jsem se vnitřně s nimi a uvědomil si, že tohle nemůže být můj svět. To ale také ještě nebylo všechno.
Pochopil jsem, že to co jsem viděl v naší malé české kotlině, je stejným způsobem rozprostřeno, v méně či více kultivované podobě, všude kolem nás. Ve většině zemí je dnes vybudován mocenský systém, postavený na jakémsi soukromém klubu vyvolených oligarchů. Tahle "diskrétní elita" pak stojí za děním ve státě, jeho rozhodováním, tokem peněz, významnými státními zakázkami. Dodává do rozhodujících funkcí své zástupce nebo své bílé koně. Politici jsou jejich pěšáky a když je náhodou sejme nějaká aféra, nahradí se jinými nájemními jezdci. Tok PENĚZ je tak i nadále zachován tím "správným" směrem. Vše je zahaleno do pláštíku demokracie. Aby byl ve společnosti zachován klid, jednou za čtyři roky, při volbách, je dokonce lidem dovoleno zažít povzdech demokracie. Dá se jim pocit, že o něčem rozhodují. Kandidáti na volitelných pozicích jsou však pečlivě předem vybráni a pádí klusem na svých bělouších směrem k plnění klubových zájmů. Jde o nechutnou blamáž, která má jeden jediný cíl - PENÍZE.
Jak je možné, že mají PENÍZE ve společnosti, ale i nad námi samotnými takovou moc? Co stojí za strachem z jejich "případného" nedostatku? Proč vedeme mezi sebou nekonečné boje k jejich získávání? Jak dalece jsou PENÍZE příčinou našich nemocí, stresů, rozvratů ve vztazích, naší morální devastace? Co se skrývá za korupcí, světovými válkami - PENÍZE nebo něco jiného? Jak to, že lidé podlehli vábení PENĚZ a nezajímají se o jejich hlubší podstatu ani možné fatální důsledky, které lidskému společenství mohou přinést? Proč dopouštíme páchání křivd, bezpráví, potlačování svobod, částečné vyvlastňování i kontrolu nad námi pomocí PENĚZ ? Jak vlastně vznikly, kde se berou a kdo za nimi stojí? Nabízí se nekonečné množství otázek, a protože mi to nedalo, začal jsem na některé z nich hledat odpověď. A žasnul jsem.
Hlavně nad tím, jak tento geniální vynález lidstva a dokonalý nástroj směny zboží a služeb, za kterým stojí celý náš současný blahobyt, byl v dějinách zneužíván, nesčíslněkrát destruktivně používán a dnes je největší možnou hrozbou pro další přežití populace. Jak stát monopolizoval PENÍZE a silou vymáhá užívání jen jím určené měny. Zkuste dnes u nás platit jinými PENĚZI, založte si svou alternativní měnu, vyjadřujte se o oficiálním platidle hanlivě. Podle § 144 Trestního zákoníku, budete odsouzeni a potrestáni. Původně tomu, ale tak nebylo. Každý si mohl razit a užívat, jakou měnu chtěl. Rozhodla kvalita a důvěra lidí v jejich používání. Stát, ale obtížně vybíral daně a ztrácel kontrolu, tak toto právo lidem jednoduše vzal.
Netušil jsem, že centrální bankovnictví je státní licencí k falšování PENĚZ. Rotačky těchto bank tisknou nekonečné archy papíru, různě barevně vyvedenené a číselky obdařené, které se pak rozřežou na ještě menší kousky a zabalí do úhledných balíčků. Nazve se to PENĚZI a národu se sdělí, že to jsou ty správné, které smí používat. Všichni se pak za nimi honí a chtějí jich mít co nejvíce nebo alespoň tolik, aby přežili. Namalují se na ně nějaké významné osobnosti, kterým lidí věří, aby se prohloubila důvěra v jejich užívání. Také cílenou propagandou se zdůrazňuje světu, že centrální banka je důležitou a váženou institucí, která dohlíží nad hodnotou oněch původně bezcenných papírů. Do čela se posadí obtloustlý seriozně vyhlížející pán, v drahém obleku, který se těší společenskému uznání. A všichni tomu uvěří. Pravdou je ale pravý opak. Tyhle instituce tiskou PENÍZE doslova z NIČEHO a pak je jednoduše půjčují dalším bankám a státům. Jak jinak než za tučný úrok. Americký Fed je dotažen do naprosté "dokonalosti", protože tahle největší světová centrální banka je soukromým podnikem, vlastněným jen několika chlapíky z tzv. lepších rodů.
Ani pohádka o hlídání cenové hladiny ve státě není pravdivá. Například v USA se ceny za posledních sto let zvedly o 1700 %. Naopak tahle instituce v dohodě se státem nastavuje do oběhu takové množství peněz, aby to působilo inflačně, protože inflace je důležitým státním příjmem. Z toho také profitují banky a následně i korporace, protože jsou první u nově vytištěných PENĚZ a stihnou je zobchodovat ještě dříve než postupně ztratí svou hodnotu. Až se konečně tyhle PENÍZE dostanou k lidem a zaplatí se jim za jejich práci, jejich hodnota už bude jiná a oni vlastně dostanou méně. Profitují tedy jen někteří na úkor všech ostatních. Inflace, ale také daně jsou tolerovanou formou vyvlastňování příjmů občanů a jejich úspor. Na začátku stojí centrální bankéři a jejich plagiátorské dovednosti. Navíc mají zákonem ošetřeno, že nemohou nikdy zkrachovat. A tak "geniální" podvod na lidské populaci může být dokonán.
Také jsem nevěděl, že všechny PENÍZE jsou vlastně něčím dluhem. Kdyby teoreticky byly veškeré PENÍZE splaceny, pak by žádné neexistovaly a ekonomiky světa by se zhroutily. Jediné co by zůstalo, by byly astronomické dluhy vyplývající z úroků z těchto PENĚZ. Tady jsem také nalezl odpověď proč státy, podniky a mnozí občané jsou vlastně zadluženi. Protože chtějí-li splácet své dluhy, potřebují si znovu půjčit, aby udrželi svůj provoz a mohli vydělat na své dluhy, čímž se ale znovu a ještě více zadluží, aby si znovu a ještě více půjčili. Roztáčí se nekonečná zhoubná spirála, která může mít nedozírné následky. Banky mají zájem na pumpování PENĚZ do ekonomiky, aby jich bylo dost na splácení dluhů. Pak z toho sami pochopitelně profitují. Splacený úrok je jejich ziskem a tak potřebují, aby se všichni dále zadlužovali. To má, ale za následek vzedmutí vlny inflace. Tu ale zaplatí někdo jiný. Kdo, to už víme.
Celé je to dokonale absurdní, protože čím více se dostane do oběhu PENĚZ, tím větší dluhy vzniknou a tím i větší potřeba k jejich splacení a tak se ještě více prohloubí fenomén dnešní doby - NEDOSTATEK PENĚZ. Již zmíněné úroky z půjček nejsou totiž kryty žádnými PENĚZI, ale k jejich splacení jsou potřeba. Vzniká tedy zásadní nedostatek PENĚZ, o které je pak sváděn boj. Výsledkem je, že ne každý je schopen své dluhy splatit a nakonec zbankrotuje. Lidé zůstávají stále chudí a nemají šanci ve větším množství PENÍZE získat. Gen boje a nenávisti je tak mezi nimi programově zakořeňován. Spolupráce, tolerance, vzájemná harmonie, porozumění je samotným, takto nastaveným monetárním systémem, průběžně likvidována. Kriminalita a následné represe stoupají, kontrola občanů nalézá ospravedlnění, kamerové systémy se instalují, občanské svobody se potírají. Na NEDOSTATKU zdrojů pak tučně jiní vydělávají. A čistá podstata člověka je nemilosrdně drcena a strach hlodá jeho duši.
Je to obrovská nespravedlnost a je čas, aby si toho všichni byli vědomi. Člověk není bezcitným primátem, který chce jen kořistit a s někým bojovat. Jeho přirozeností je touha milovat a být milován, tvořit ve prospěch ostatních, zlepšovat život, starat se o blaho planety a všech živých bytostí. Proti této niterné a božské tužbě stojí systém, který je postaven na opačném principu, se kterým jsme dennodenně konfrontováni. V této náročné konfrontaci, je ale zakódována i pozitivní výzva. Kam se přidáme? Čemu budeme sloužit? Kdo a co se stane naším pánem. PENÍZE nebo naše pravá podstata? Najdeme sílu zbavit se chorobné závislosti na PENĚZÍCH? Budou nás ovládat nebo nalezneme vnitřní svobodu?
Hledal jsem dlouho východisko z této situace. Nakonec jsem na své cestě za svobodou a zbavení se strachu a závislosti z PENĚZ sám sobě dovolil, že mohu PENÍZE nemít a třeba i zkrachovat. Pamatuji si, jak to bylo léčivé. Okamžitě se napětí uvolnilo. Zajímavé je, že od té doby mám peněz více. Moje děti nezahynuly hladem a kočka by to asi také přežila, kdybych nějakou měl. Posílil jsem se ve své sebedůvěře a když dnes nějaký obchodní partner pohrozí rozvázáním kontraktu, jsem v klidu a cítím, že to je v pořádku. Může jít chce-li. Jiní totiž přicházejí a firmě se daří dobře.
Žil jsem celá léta v dokonalém bludu, že musím být úspěšný, mít dostatek PENĚZ a všechno si tvrdě vydřít. Dělaly mi dobře různé honosné funkce a draze vytištěné vizitky. Měl jsem řadu osobních vazeb na různou společenskou a vládní smetánku. Lezl jsem jim do zadku a připadal si důležitě. Někde tam jsem tenkrát ztratil sebe. Dělal jsem to všechno pro PENÍZE. Prodal jsem se, jako prostitut. Kašlu dnes na to všechno. Tím nejcennějším jsem si sám a můj soulad se svým posláním. Proto jsem tady, proto tohle všechno říkám. Nejsem tu pro PENÍZE ani za PENÍZE. A tak díky změně v mém postoji k PENĚZŮM, jsem našel další kus vnitřní svobody. Nikdo mi ji nemůže vzít. Žádné monetární systémy ani kamerové systémy, žádné úroky a inflační vlny, žádné kluby mocných, žádní strašáci, exekutoři, politici, korupčníci, paragrafy 144, centrální bankéři. NIKDO.
Jsem dnes vnitřně od PENĚZ odpoután, ale klidně je používám. Zatím, protože musím. Rád, ale podpořím vznik každé alternativní lokální měny a budu v klidu snít o tom, že PENÍZE jednou nebudou potřeba vůbec. Lidé pak najdou znovu cestu k sobě a všechno se promění. Nebude uměle udržován NEDOSTATEK, jako nástroj moci a zbohatnutí některých, ale vše prostoupí hojnost, mír a harmonie. Tahle nádherná planeta má všeho dost pro všechny a nesmíme dopustit, aby byla zneužívána některými, kteří už mají všechno a chtějí ještě víc, na úkor druhých, kteří nemají nic a víc mít ani nesmějí.
DESATERO PENĚŽNÍCH PŘIKÁZÁNÍ
1. Nedávejte PENĚZŮM svou pozornost, tím celý PENĚŽNÍ systém energeticky posilujete.
2. Snažte se PENÍZE používat co nejméně.
3. Rozvíjejte bártrové obchody.
4. Vytvářejte lokální alternativní měny a vyžadujte jejich legalizaci.
5. Nezadlužujte se. Neberte si úvěry a hypotéky.
6. Neberte vážně reklamy, která vás vyzývají k nákupům.
7. Dovolte si to být bez PENĚZ - je to léčivé.
8. Zajímejte se o to, co se děje s vašimi PENĚZI v bankách, kde je máte uložené a kam vaše PENÍZE banky investují, zda do zbrojního nebo porno byznysu nebo jinam.
9. PENÍZE nesmějí ovládat vaše životy, rozhodovat o vašem zaměstnání, držet vás v mrtvých partnerských vazbách.
10. Dělejte jenom to co vás baví a PENÍZE pak přijdou.
Vytlačiť