Temná minulost hraběte Walderode: Pomáhal vytipovat Lidice jako odplatu za atentát na Heydricha? Prolomení Benešových dekretů v den popravy parašutistů. Náhoda, nebo symbol?
19. 6. 2019
Hrabě Karel Des Fours Walderode, zapálený henleinovec, jehož vdova dostala zpátky zámek Hrubý Rohozec a pozemky za tři miliardy korun, mohl mít prsty ve vypálení Lidic. Ty jako cíl označila vojenská rozvědka, ve které Walderode působil.
„Z důkazů však nelze dovodit, že by se pan Walderode za druhé světové války provinil proti tehdejší Československé republice. Proto neexistuje překážka pro nesplnění restituční podmínky,“ uvedl soud, který stál na začátku celého řetězce.
Pravomocný rozsudek o vrácení majetku je skandální a přelomový, když zpochybňuje podstatu Benešových dekretů, relativizuje území o rozloze takřka třetiny České republiky a vrací do hry majetek sudetských Němců v řádech stovek miliard.
Hrabě Karel Des Fours Walderode byl silný kuřák. Zemřel ve věku 96 let.
Případ se vlekl od roku 1992 a zvolna korodoval pevnou strukturu Benešových dekretů. Výslednému rozsudku předcházelo několik jiných, které zůstaly bez povšimnutí veřejnosti, protože šlo o okrajový majetek, jako například lesík kdesi na Liberecku. Výsledná pecka za tři miliony korun je mocným finále této řady, jako závěrečný akord ve Wagnerově symfonii.
Hrubý Rohozec, kde se pořádaly nacistické večírky
Mnohé však nasvědčuje tomu, že Walderode nebyl jen kolaborant, ale přímo hybatel tažení Němců směřující k likvidaci českého národa.
Před soudem v Semilech jeho vdova (zemřel v roce 2000) tvrdila, že Walderode sice byl ve wehrmachtu, ale jen jako tlumočník. Tedy takový podržtaška, kterého odvedli v podstatě proti jeho vůli, a který pak dělal, co mu řekli. Mnohé nasvědčuje tomu, že to bylo jinak, a to zásadně.
Mladý Walderode
Walderode v tajných službách
Po okupaci v roce 1939 spolu s dalšími členy rodu projevil Walderode vůli stát se občanem Velkoněmecké říše. Do wehrmachtu nastoupil 5. září 1941 jako člen Henleinovy sudetoněmecké strany. A nutno podotknout jako prominentní člen, který si podle výpovědí očitých svědků věšel prapory s hákovým křížem na svůj zámek Hrubý Rohozec u Liberce a pořádal tam večírky pro nacisty. Byl přítelem Konráda Henleina (šéf Sudetoněmecké strany) a zřejmě si jako významný zástupce místní šlechty potřásl rukou i s Adolfem Hitlerem během jeho návštěvy Sudet v roce 1939. ZDE
Masový vrah, protektor Heydrich
Když Walderode oblékal v roce 1941 uniformu wehrmachtu, bylo mu 37 let, což je relativně hodně, a může to svědčit o tom, že do německé armády vstoupil dobrovolně a z přesvědčení.
Záhy byl povýšen do struktury Abwehrstelle Prag, což byla obdoba gestapa, vojenská rozvědka sídlící v Praze. Nejsou důkazy, že by byl členem NSDAP, tedy nacistou, nicméně po členství v Henleinově straně to byl přirozený vývoj (viz. např. K. H. Frank). ZDE
Walderode uměl dobře česky, byť doma mluvili německy (s otcem, nevlastní matkou a dvěma bratry, členy Hitlerjugend ZDE). Jistěže v armádě také překládal, ale především to byl šlechtic, který rozhodně neskončil v hodnosti vojína. Jak vysoké hodnosti dosáhl, není známo, dokumenty nejsou, ani zda se účastnil mučení či vražd. Jediný, kdo to zřejmě ví, je jeho vdova, a ta to neřekne.
Území, které je ohroženo prolomením Benešových dekretů (označeno šedě).
Necelý měsíc po Walderodeho nástupu do armády se stal říšským protektorem Reinhard Heydrich (28. září 1941). Nastala doba nejhorších perzekucí, mučení a vraždění. Co přesně Walderode v tu dobu ve zpravodajské rozvědce Abwehrstelle dělal, není známo. Jednotky Abwehru se však zabývaly krutým a nemilosrdným mýcením odboje (případ Tří králů).
Atenát na Heidricha byl proveden československými parašutisty 27. května 1942. V tu dobu Waldenrode stále působil u rozvědky Abwehrstelle.
Heydrich na Pražském hradě v roce 1941. Je muž, stojící hned za ním, hrabě
Karel Des Fours Walderode?
Po atentátu na Reinharda Heydricha doporučilarozvědka Abwehrstelle Lidice (9. června 1942) jako vhodný cíl pro krvavou německou odvetu. Byl Waldenrode u toho, nebo stál v koutě se slovníčkem v ruce?
Waldenrode vystoupil z armády z roce 1943 v době, kdy se situace na frontě začala otáčet (bitva u Kurska, léto 1943) a vrátil se na zámek Hrubý Rohozec, kde bydlel až do konfiskace, pak ujel do Vídně.
Byl Waderode u toho? Němci se snaží dne 18. června 1942 vytopit kostel sv. Cyrila a Metoděje v Prze u Karlova náměstí. Parašutisté, kteří zabili Heydricha, jsou uvnitř.
Rozsudek o vrácení zámku Hrubý Rohozec padl u krajského soudu v Hradci Králové dne 18. června 2019. Je to přesně na den 77. let poté, co německé jednotky Wehrmachtu obklíčily v Praze kostel sv. Cyrila a Metoděje a pozabíjeli tam československé parašutisty.
Tato časová shoda je děsivá.
Němci nad mrtvými těly popravených občanů Lidic dne 9. června 1942.
Jak soudy otočily a pak jely salámovou metodou
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 6. 2019 navázal na verdikt mladého soudce Michala Poláka z Okresního soudu v Semilech. Ten byl však jen důsledkem předchozích rozhodnutí.
Dlouho to přitom vypadalo, že vdova ostrouhá. Soudy se k jejím názorům stavěly 15 let odmítavě, protože “se jí nepodařilo prokázat, Walderode neprovinil proti československému státu.”
Pak se něco stalo.
K zásadnímu průlomu došlo již v roce 2008, kdyliberecký krajský soud přiřkl obecní lesík u Žďárku na Liberecku. Tehdy to soud otočil: “Nepodařilo se prokázat, že se Walderode provinil.”
Rozsudek o lesíku následně potvrdil i Ústavní soud. Rozhodnutí mělo dopad na další majetkové spory kauzy Walderode. Lesík u Liberce byl zkonfiskován stejným dekretem jako Hrubý Rohozec a ostatní budovy a pozemky v Českém ráji a jinde. Otevřel vdově cestu ke třem miliardám.
Poté už to šlo jak na drátkách. V roce 2011 vrátil vdově menší pozemky také soudce okresního soudu v Semilech Vít Záveský.
V říjnu 2015 okresní soud v Jablonci rozhodl o vrácení menších pozemků v Železném Brodě a na Malé skále.
Prezident Beneš.
Soudce Jaroslav Kneř tehdy řekl, že se soud důkladně zabýval Walderodeho spoluprácí s nacisty. „Z důkazů nelze dovodit, že by se pan Walderode za druhé světové války provinil proti tehdejší Československé republice. Proto neexistuje překážka pro nesplnění restituční podmínky,“ uvedl soudce Kneř.
Klíčová formulace zní: “Z důkazů nelze odvodit.” To otvírá brány ke stamiliardovému majetku a relativizuje vlastnictví třetiny území České republiky.
Soudce uvedl, že procházel řadu listin, svědectví a dalších dokumentů z té doby. Podle důkazů byl prý Walderodeho postoj k tehdejší německé armádě velmi vlažný a spíše odmítavý. O jaké důkazy šlo, soudce neuvedl.
Od roku 2008 tak soudy salámovou metodou vše směřovaly k tomu, aby byl majetek v hodnotě tří miliard a jeho koruna zámek Hrubý Rohozec vrácen vdově po Henleinovci.
Churchill chtěl ututlat styky Eduarda VIII. s nacisty, ukázaly archivy
21. července 2017 14:46
Winston Churchill se po druhé světové válce snažil zničit důkazy o sympatiích bývalého krále Eduarda VIII. k hitlerovskému Německu a plánech Berlína, jak jich využít. Ukázaly to dokumenty, které nyní zveřejnily britské archivy.
Wallis Simpsonová s manželem Edwardem, který se kvůli jejich sňatku vzdal královské koruny. | foto: Archiv Tv Nova
Britský Národní archiv ve čtvrtek zveřejnil další várku důvěrných dokumentů britské vlády, které byly podle agentury Bloomberg po léta skryté v tajné podzemní místnosti mimo dosah badatelů.
Je mezi nimi i přísně tajné memorandum z roku 1953, v němž Churchill píše americkému prezidentovi Dwightu Eisenhowerovi o existenci telegramů z dob druhé světové války, v nichž němečtí diplomaté hlásili do Berlína postoje vévody z Windsoru - tedy bývalého krále Eduarda VIII., který abdikoval v roce 1936.
Eduard VIII.
Třetí britský panovník z Windsorské dynastie stál v čele Británie pouhých 325 dní. Když po nástupu na trůn v lednu 1936 požádal o ruku Wallis Simpsonovou, vyvolal tím ústavní krizi. Vláda dala najevo, že Britové dvakrát rozvedenou Američanku za panovnici nepřijmou a pohrozila rezignací. Eduard VIII. dal přednost abdikaci, po níž mu byl udělen titul vévody z Windsoru. Na trůn po něm nastoupil Jiří VI., otec současné panovnice Alžběty II. Vévoda z Windsoru sympatizoval s fašismem, v roce 1937 se setkal s Adolfem Hitlerem. Po válce žádnou oficiální funkci nezastával, královská rodina jeho ženu nikdy nepřijala. Zemřel v roce 1972 na rakovinu jícnu. Wallis ho přežila o čtrnáct let.
zdroj: Wikipedia
„Je přesvědčen, že pokud by zůstal na trůnu, tak by se podařilo zabránit válce, sám se označuje za velkého stoupence mírového kompromisu s Německem,“ hlásila v červenci 1940 do Berlína depeše z neutrálního Portugalska, kde vévoda z Windsoru tou dobou pobýval. „Vévoda věří, že pokračující těžké bombardování připraví Anglii k uzavření míru,“ stojí dále v telegramu.
„Cokoliv si přeje“
Strýc dnešní panovnice Alžběty II. se trůnu vzdal, aby se mohl oženit s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou. Pár se usadil ve Francii, po vypuknutí války se přestěhoval do Španělska. Vláda v Madridu sice byla formálně neutrální, udržovala ale blízké vazby na Německo, a proto se obrátila na Berlín s dotazem, co má s příslušníky královské rodiny dělat.
Německý ministr zahraničí Joachim Ribbentrop vydal příkaz k sledování vévodova domu. Jeho zájem ještě vzrostl, když mu bylo v soukromí řečeno, že „Windsor se ostře vyslovil proti Churchillovi a proti válce“. Zatímco zvažoval, jak postavu tehdy 46letého příslušníka královské rodiny využít k nacistickým plánům, vévoda s chotí se přesunuli do Portugalska.
„Vévoda se za každých okolností musí vrátit do Španělska,“ vzkázal Ribbentrop na Pyrenejský poloostrov s tím, že manželský pár k tomu má být „přesvědčen, či donucen“. Pokud by se podařilo vévodu dostat zpět do Španělska, hodlal mu Ribbentrop slíbit „cokoliv si přeje“ včetně „nástupu na britský trůn“.
Příběh Wallis Simpsonové, kvůli níž se britský král vzdal trůnu
Churchill si byl dobře vědom nebezpečí, že nacisté mohou z vévody udělat alternativního monarchu. Jmenoval ho proto britským guvernérem na Bahamách a když se vévoda odjezdu z Evropy zpěčoval, pohrozil mu vojenským soudem.
Ribbentrop nechtěl, aby mu tak cenná kořist unikla. Přišel proto s Operací Willi, která počítala i s vévodovým únosem. Němečtí agenti měli bývalého krále přesvědčit k „dlouhé a veselé projížďce autem“, během níž by ho odvezli na hranice. Bezpečný přechod měla zajistit španělská tajná policie. Německý plán však selhal a vévoda z Windsoru strávil zbytek války v Karibiku.
Je to podvrh, tvrdil vévoda
Depeše popisující Operaci Willi se na konci války dostaly do rukou britské vlády. Tehdejší labouristický premiér Clement Attlee se s Churchillem shodl, že by mohly v případě zveřejnění napáchat velké škody a měly by být proto beze stopy zničeny.
Když se však Churchill v roce 1951 opět dostal k moci, se zděšením zjistil, že Attlee tak neučinil. O dva roky později Eisenhowerovi napsal, že telegramy by mohly „zanechat dojem, že vévoda byl v úzkém kontaktu s německými agenty a naslouchal neloajálním návrhům“.
Americký prezident, jemuž se v roce 1945 telegramy dostaly do ruky, věřil, že jejich zveřejnění nehrozí. Nevěděl však, že jsou ofoceny na mikrofilmu, který má v držení americké ministerstvo zahraničí. V 50. letech už o existenci telegramů vědělo příliš mnoho lidí a v roce 1957 byl jejich obsah zveřejněn. Vévoda z Windsoru tehdy prohlásil, že se jedná o „naprostý podvrh“.
Britské archivy odtajnily, že Winston Churchill chtěl tajit styky Eduarda VIII. s nacisty.
Britský národní archiv odhalil zajímavé tajemství. Z jeho dokumentů vyplývá, že Winston Churchill se snažil všemi prostředky utajit kontakty britského krále Eduarda VIII. s předními nacisty. Eduard VIII. byl britským panovníkem jen od 20. ledna 1936 do své abdikace 11. prosince 1936 kvůli sňatku s dvakrát rozvedenou Wallis Simpsonovou, což tehdy na královském dvoře vyvolalo skandál.
Právě nacisté sázeli na ,,zhrzeného" monarchu při plánovaném dobytí Velké Británie a chtěli jej dosadit do čela možné loutkové vlády. Podle britských historků byl Eduard VIII. velmi roztrpčený že ho jeho nejbližší příbuzenstvo donutilo abdikovat a o svém mladším bratrovi Jiřím VI. potom prohlásil, že je úplně hloupý, o královně, že je intrikánka a o Churchilla nazval válečným štváčem. Eudard VIII. byl také přesvědčen o tom, že bombardování britských měst nacistickými letadly může donutit Velkou Británii zasednout k jednacímu stolu a ukončit druhou světovou válku.
Poté, co Eduard VIII. se svou ženou opustili v roce 1937 Velkou Británii, nechaly nacistické zpravodajské služby na Hitlerův příkaz pár sledovat. Pro Hitlera byl Eduard VIII. ideální volbou při případné úspěšné invazi na britské ostrovy. Nacističtí zvědové vymysleli plán (operace Willi), který měl přesvědčit Eduarda VIII., aby počkal ve Španělsku do té doby, než nacisté napadnou a zmocní se Velké Británie a dosadí potom vévodu z Windsoru na uprázdněný trůn jako svou loutku. Plán počítal i s možným únosem bývalého monarchy.
Eduard VII. se nejprve se svou ženou uchýlil do Francie, pak žili ve Španělsku a Portugalsku. Nacisté pár sledovali doslova na každém kroku, před jejich domem každý den slídili špioni. Podle britských archivů zvědové třetí říše sledovali dokonce každé vévodovo gesto.
Churchilla hluboce znepokojovala situace, která kolem Eduarda VIII. panovala. Snažil se proto činit všechny kroky k tomu, aby neprosákly na veřejnost žádné informace o stycích vévody s nacisty. Jak vyplývá z britských archivů, děsil se toho, že by nacisté skutečně udělali Eduarda VIII. loutkovým vládcem Velké Británie, pokud by byla země dobyta. Sám proto učinil Eduardovi VIII. několik výhružek válečným soudem, pokud se vrátí i se svou ženou znovu na britskou půdu. Jmenoval ho pod pohrůžkou guvernérem na Bahamách, i když s tím Eduard VIII. zpočátku nesouhlasil.
Když se koncem války dostaly Britům do rukou nacistické dokumenty o sledování monarchy včetně plánu Willi, Churchill navrhl tehdejšímu labouristickému premiérovi Clementovi Attleemu jejich spálení, protože se bál, že by se mohly dostat na veřejnost a poškodit dobrou pověst Velké Británie ve světě. Nicméně Když se stal Churchill v roce 1951 premiérem, se zděšením zjistil, že dokumenty zničeny nebyly. V roce 1957 se však stejně dostaly na veřejnost. Bývalý monarcha, který nestál v čele Velké Británie ani rok, tehdy prohlásil, že se jednoznačně jedná o podvrh. Zdroj: rt.com
ghgh ghgh ghgh ghgh ghgh ghgh ghgh ghgh ghgh ghgh Tribute to Hitler: The Duke of Windsor salutes in Germany in 1937 and (above) with Princesses Elizabeth and Margaret and their mother in 1933
THERE is no doubt that it is an extraordinary image. Just ten months before it was captured, the man at its centre was the King of Great Britain, Ireland and the British Dominions beyond the Seas, Defender of the Faith, and Emperor of India.
And yet here he is, the uncle of our present Queen, surrounded by beaming Nazi bigwigs, proudly giving a Heil Hitler salute, looking for all the world like some despicable Fascist puppet dictator. The photograph emerged only this week when an auction house in Wales announced that it was up for sale, along with many similar photographs from the Duke of Windsor’s trip to Germany in October 1937.
Coincidentally, it comes in the wake of the publication of a jaw- dropping home movie showing our Queen, then a seven-year- old princess, giving a Nazi salute in 1933, abetted by the Duke, who was then the Prince of Wales.
The emergence of the two sets of images poses troubling questions. It’s long been known that the former Edward VIII had close contact with the Nazi regime. But were his sympathies for Hitler even stronger than previously thought? Was he, in fact, a Nazi?
In order to reach some sort of answers — for in the murky between- the- wars worlds of aristocracy and Fascism, there are few certainties — we first need to remind ourselves quite how German our Royal Family are.
Many of us are aware that until 1917 the family name of the royals was the very German SaxeCoburg und Gotha. During World War I, such a name was clearly unsuitable, and the name ‘ Windsor’ was ushered in instead. But despite the war and the change of name, the Germanic roots of the family ran deep.
Edward VIII’s mother, Queen Mary, was almost entirely German and his father, George V, partly German. Edward was born in 1894, and when he was growing up, he recalled how older members of his family would lapse into German as soon as any English-speaking courtiers left the room. Edward himself was so fluent in the language that he regarded it as his ‘ Muttersprache’ — his mother tongue.
In addition, Edward — who was known as ‘David’ by his family — would often visit Germany, both immediately before and after World War I and throughout the Twenties and Thirties. He would reside with family members, although when they came to stay with him in Britain, Edward ensured that their names did not appear on the public Court Circular.
Edward certainly felt at home in Germany and with all things German. It therefore comes as little surprise that he once told his great friend Diana Mosley, the wife of the British Fascist leader, Sir Oswald Mosley, that ‘every drop of blood in my veins is German’.
Clearly, a fondness for Germany should not be equated with a fondness for Nazism. Many sympathetic biographers of Edward are adamant that his love for the land of his forebears has been misinterpreted, and that he really was no closet Fascist. Such biographers dismiss claims that he was a ‘fellow traveller’ as conspiracy theories and tittle-tattle.
But thanks to much excellent digging by distinguished historians such as Jonathan Petropoulos and Karina Urbach — and indeed these new images of him giving a Nazi salute — it is now becoming clear that the man who would be King was far more sympathetic to Hitler’s twisted and evil creed than we had previously supposed.
LIKE many aristocrats of his generation, Edward loathed Communism. Despite his famous displays of solidarity with the poor when he was King, Edward saw what was happening in Russia as representing a very real threat not only to his country, but also his family.
According to one British diplomat who had served in Russia, Edward’s thinking ‘was dominated by sharp fear of the Communist threat from Russia’. It was this fear that made Edward look to Germany as a bulwark against the spread of the Reds.
When the Nazis came to power in 1933, Edward was delighted. As he revealed to a senior Austrian diplomat, he saw Nazism as necessary for Germany. ‘ Of course, it is the only thing to do,’ he said. ‘We will have to come to it, as we are in great danger from the Communists, too.’
There can be no doubt what Edward meant by these words — he wanted Britain to be governed by some form of Fascism. Even one of Edward’s equerries, Sir Dudley Forwood, was later to report: ‘We were none of us averse to Hitler politically. We felt that the Nazi regime was a more appropriate government than the Weimar Republic, which had been extremely socialist.’
Besides, there were many tenets of Nazism that sat easily on the then Prince’s shoulders. Although a loathsome form of ‘ drawing-room’ anti-Semitism was common in Britain, it seems as though Edward had an especially virulent dislike of the Jews. When war eventually did break out, Edward revealed whom he thought lay behind it to a Spanish diplomat.
‘He throws all the blame on the Jews and the Reds, and [then foreign secretary Anthony] Eden with his people in the Foreign Office,’ the diplomat reported in June 1940, ‘and other politicians, all of whom he would have liked to put up against a wall.’
The Spaniard added in his report that this was by no means the first time Edward had spoken about Jews as warmongers. Such an absurd claim was, of course, identical to that often expressed by Nazis such as Joseph Goebbels, Nazi Germany’s minister of propaganda, who insisted that the Jews were responsible for the conflict — and indeed most of the world’s ills.
BACK in 1936, when Edward became King, the Nazis were delighted. They had been in power for three years and now, finally, Britain was to be ruled by a man who understood not only Germany, but also had a penchant for Nazism.
‘I am convinced his friendly disposition towards Germany will have some influence on the formation of British foreign policy,’ observed the German ambassador to Britain.
And it was not just the Germans who suspected that Britain would become more pro-German. In early 1936, the U.S. State Department also believed that relations between Nazi Germany and Britain would become far more friendly. When this news was leaked to the Germans, Hitler was elated.
A key go- between was one of Edward’s German cousins, Charles Edward, Duke of Saxe-Coburg und Gotha, who was ten years his senior. An avowed Nazi, the duke was a general in the brown- shirted Storm Troopers, and he had been sent by Hitler to London in 1935 to act as an unofficial diplomat and to use whatever leverage he could with the then Prince of Wales.
According to some historians, it was partly thanks to some behind-thescenes skulduggery between the senior Nazi and Edward that helped to bring about the signing of the Anglo-German Naval Agreement.
This not only allowed Germany to increase the size of her Navy, but — more crucially — was also regarded by Hitler as a vital precursor to a future alliance between the two countries.
In addition, Edward is supposed to have told his cousin such an alliance was a political necessity, and that he wanted to meet Hitler as soon as possible.
That time would come, but not while he was King.
Whatever the truth behind the Naval Agreement, it is clear that when he came to the throne, Edward had direct links with the Nazis that circumvented formal diplomatic channels.
And, intriguingly, it was this cosying up to the Nazis that some saw as the real reason behind Edward’s abdication, and not because the King had fallen in love with a divorcee.
The Germans emphatically believed this. ‘ The whole marriage question was a false front that [Prime Minister] Baldwin has utilised to get rid of the king because of the latter’s pro-German views,’ Joachim von Ribbentrop — then the German ambassador in London, later the foreign minister — reported back to Hitler.
Dastardly plot by Baldwin or not, the fact is that when Edward did abdicate in December 1936, the Nazis lost a friend.
The Americans recognised this, as did the Soviets, and doubtless, in private, so did senior British politicians and mandarins.
But although he was no longer on the throne, the Germans still regarded the now Duke of Windsor as being extremely powerful. The British Embassy in Berlin reported how von Ribbentrop believed
that Edward ‘will some day have a great influence over the British working man, and that every effort will be made . . . to make HRH [Edward] even more pro-German than he is already supposed in Germany to be.’
And it was this Nazi wooing of Edward that resulted in his being invited to tour Germany in October 1937, just ten months after he had relinquished his crown. News of the forthcoming trip was unofficially announced by this very newspaper in September that year, but it was not confirmed until October.
The purpose of the visit, his office announced, was supposedly to study ‘housing and working conditions . . . the Duke of Windsor has always interested himself in the well-being of the working man’.
As far as the Duke, his new bride and the Nazis were concerned, the 11-day trip was an unbridled success. While British diplomats and politicians fumed, the Nazis and the German people at large were spellbound by the couple. Wherever they went, they were greeted by roaring crowds, whose enthusiasm was clearly genuine and not the result of stage management by Goebbels.
Their guide was the sinister Robert Ley, the portly head of the German Labour Front, who would hang himself in October 1945 while awaiting trial for crimes against humanity and conspiracy to wage war.
Ley showed the couple around factory after factory, revealing how the Nazi ‘miracle’ was benefiting the German working man, who had been miserable and hungry before Hitler came to power. Workforces all over Germany lustily sang the British National Anthem whenever the couple appeared, and would extend their hands in the Nazi salute.
According to many reports, Edward was only too happy to salute back, a fact we now have confirmed this week with the photograph of the Duke visiting a coalmine at Lintfort, near Essen.
If the ordinary members of the German public liked the Duke, so, too, did the Nazi nabobs. At a dinner thrown for the couple by von Ribbentrop, at the exclusive Horcher’s restaurant in Berlin, Edward was seated next to none other than Goebbels.
‘The Duke is wonderful — a nice, sympathetic fellow who is open and clear and with a healthy understanding of people,’ the propaganda minister wrote in his diary that evening. ‘It’s a shame he is no longer King. With him, we could have entered into an alliance.’
As well as meeting Goebbels, Edward also had tea with Hermann Goering, commander of the Luftwaffe and the man who would later help to mastermind the Holocaust. Goering remarked of his visitor: ‘The natural opposition between British and German policy could be easily set aside with the aid of such a man as the Duke.’
Edward also found time to see his cousin, the Duke of Saxe-Coburg und Gotha, who hosted a magnificent dinner for the couple, complete with a Nazi honour guard.
OF COuRSE, there was one Nazi above all whom Edward wanted to meet — Adolf Hitler. That dubious privilege was extended to him on October 22, when he and the Duchess of Windsor visited the dictator at his mountain retreat above Berchtesgaden in the Bavarian Alps. unfortunately, no transcript of this fascinating meeting exists, but we do have some tidbits.
According to equerry Dudley Forwood, who accompanied the Duke on the tour, Edward said to Hitler: ‘ The Germans and the British races are one. They should always be one. They are of Hun origin.’ Doubtless Hitler agreed.
Although the Duchess of Windsor was not present at the actual meeting between Hitler and her husband, she did ask him what they had talked about. ‘ What he’s trying to do for Germany and to combat Bolshevism,’ Edward replied. When the couple said their farewells to Hitler, they were impressed by his warmth.
As a reporter who witnessed their departure observed, the Fuhrer took both their hands together, and said a long goodbye, during which he claimed they were all now great friends. He then gave the couple a Nazi salute, which the duke was only too happy to return.
Two days later, the couple returned by train from Munich to their new home in Paris. The Nazis were ecstatic at their propaganda victory, with Ley reporting how Edward had apparently said that what he had seen in Germany was nothing less than a ‘miracle’. ‘One can only begin to understand it when one realises that behind it all is one man and one will,’ Edward said.
The British, meanwhile, were seething. There was no doubt in the minds of many diplomats what Nazi intentions were for the Duke. The Germans clearly hoped that Edward would ‘ come back as a socialequalising King’, one British official reported, in order to establish an ‘ English form of Fascism and alliance with Germany’.
Quite how the Nazis thought Edward would reclaim the crown is not clear. The only way it could have happened would have been following a successful German invasion of Britain.
It has long been speculated that if this had taken place, Edward would have accepted the role of some form of puppet king under the Nazi jackboot.
until this week, many have scoffed at the idea. But look at that picture again. Does Edward look like a man who would have said no to Hitler?
We’ve long known Edward VIII admired Hitler. But after that shocking film of him teaching the Queen the Nazi salute, there’s disturbing evidence his fanaticism went FAR deeper
Four years after being filmed performing the Nazi salute with a young Queen Elizabeth, Prince Edward repeated the gesture to Adolf Hitler himself during a visit to Germany.
The Third Reich later plotted to install him as a puppet monarch in the event of a British invasion, with his wife Wallis Simpson allegedly wanting to join him on the throne “at any price”.
The emergence of footage showing a young Queen, her mother and uncle has refocused attention on the abdicated king’s alleged Nazi links.
Princess Elizabeth, aged six or seven, is seen raising her arm in the salute alongside the Queen Mother, her uncle the Prince of Wales and younger sister Princess Margaret.
Buckingham Palace defended the footage by saying it shows the royal family “playing” and that “no one at that time had any sense how (the salute) would evolve”.
The infamous gesture was used widely in Britain to mock Hitler at the time and its performance was not automatically considered an approval of his regime.
The grainy film obtained by The Sun dates from 1933, when Adolf Hitler was gathering power as Chancellor of Germany.
The footage appears to show Princess Elizabeth, her mother and uncle performing the salute
The Nazi Party had gained popular support and would soon hold complete power with its 25-point programme declaring that Jews could not be citizens as they were not members of the “Germanic race”.
By the end of the year, crackdowns had been launched on homosexual rights groups, socialists, trade unions and all opposition political parties were banned.
“Un-German” books were burned, newspapers shut down, the Gestapo established and forced sterilisation began.
