The Bernician
Fakta o virech
Viry nemohou do těla vnikat kůží ani očima. Takové vektory nefungují, protože sliznice a imunitní systém se umí zbavovat malých množství cizích proteinů, jako jsou viry.
Viry nemohou vnikat do ran, protože krvácíme ven, ne dovnitř.
Viry „existují“ jen v živém těle nebo v Petriho miskách.
Viry nemohou fungovat bez hostitelských buněk, které je vyrábějí a kódují. Nemohou se množit bez hostitelských buněk.
Viry neinfikují buňky a neútočí na ně. Nejsou živé, tak nemohou.
Viry skoro nikdy nerozkládají živou tkáň, pokud se neobjeví specifické okolnosti, jako je obrna nebo neurodegenerativní onemocnění za přítomnosti toxických kovů.
Primární funkcí virů je rozkládat mrtvou hmotu.
Buňky produkují různé kmeny virů v závislosti na stavu tkáně.
Lidskému tělu je vlastní až 320 000 různých kmenů virů a každá buňka obsahuje informace o virových proteinech, aby mohla kterýkoli z nich vytvořit, až to bude tělo potřebovat.
Viry jsou sekvencovány/kódovány krvinkami prostřednictvím RNA/DNA, aby mohly rozkládat konkrétní mrtvé tkáně a odpad.
Viry jsou velmi specifické bílkovinné struktury.
Kašel, kýchání a plivání nejsou vektory přenosu virů. O rozklad takových částeček se starají sliny a sliznice.
Ani kůže není vektor, protože viry se nedostanou skrz vrstvy odumřelé kůže na povrchu.
Viry jsou důsledkem vnitřní toxicity vyvolané prostředím.
Viry se v živočišných tělech objevují cyklicky.
Viry se živí odpadními produkty v krvi a tkáních.
Jediný způsob, jak do sebe dostat virus, spočívá v přímém injekčním podání (očkování) nebo transfuzi krve, která virus obsahuje. V takových případech ho však tělo jen analyzuje jako cizorodou tkáň, kterou je nutno vyloučit.
Jelikož virus nepochází z hostitele, jeho tělo neví, kdy a kde má působit, a nemá klíč k jeho dekódování.
Proto ho vnímá jako cizí látku, kterou je nutno vyloučit. Vytvoří rozpouštěče proteinů (viry) o různé síle, a ty se této cizí látky zbaví, pokud to živí mikrobi nedokážou.
V průběhu roku (v závislosti na ročním období a teplotních změnách) tělo do krevního oběhu vrhá značná množství toxinů za účelem jejich eliminace. Některé jsou ze své podstaty tak toxické (např. rtuť, formaldehyd a jiné chemikálie), že se jimi živí mikrobi nemohou krmit a likvidovat je, aniž by přitom umírali.
Každá buňka tedy vyrobí neživé proteiny – v závislosti na odpovídající oblasti těla, kde je potřeba čištění. Vytvořené viry tyto toxiny rozeberou a rozloží, aby je tělo mohlo vyloučit a zachovat si homeostázu.
Viry lze jako biologickou zbraň použít jen injekčně, tečka. Je možné, že takové uměle vytvořené virové kmeny se přidávají do vakcín. To bychom neměli vylučovat, ale jak je uvedeno výše, tělo nerozpoznává viry, které si samo nevytvořilo.
Lze však vytvořit a injekčně podávat umělé látky, které u lidí vyvolávají extrémní reakce prostřednictvím různých úrovní sterilizace tkání a působení přídatných látek (adjuvans).
Viry nepřeskakují mezi různými živočišnými druhy, např. ze zvířat na člověka. Člověk nemůže mít zvířecí chřipky a) protože viry nejsou nakažlivé, b) RNA/DNA zvířecích virů není kompatibilní s lidskou.
Zvířecí (prasečí, ptačí…) tkáň může být pozorována v lidské krvi jen poté, co byla do těla vpravena injekčně, čímž byl obejit trávicí trakt.
Když člověk sní maso zvířete, přemění se tato zvířecí tkáň v lidskou. Lidské buňky neprodukují zvířecí buňky ani viry. Když máme viry, jsou to lidské viry. Dokonce i když zvířecí viry „obsadí“ lidskou buňku, ona je neumí vytvářet.
Koronavirus je respirační virus vytvářený buňkami plic a dýchacích cest za účelem jejich čištění od systémové toxicity.
Virus takového nachlazení/chřipky funguje následujícím způsobem: Dýchací trakt a plíce vdechnou toxické látky z ovzduší > toxické částice se dostanou do plicních sklípků, kde se o ně kvůli jejich silně toxické povaze nemohou postarat živí mikrobi > buňky dýchacích cest vytvářejí specifické neživé proteinové struktury, jejichž úkolem je rozebrat a rozložit toxické látky v plicích > objeví se mírné chřipkové příznaky včetně kašle a zvýšené teploty, která iniciuje čisticí a léčivý proces.
Kašel přivádí do dýchacího systému krev a nutriční látky. Symptomy spojené s čištěním jsou přesně to, co se odehrává během SARS. K toxickým látkám přítomným ve vzduchu náleží například odpady z pálení plastů, formaldehyd a spaliny z továren.
Starší osoby mají oslabený imunitní systém, a proto se u nich virová respirační detoxikace odehrává dramatičtěji, což může vyústit v úmrtí. Takovéto reakce mohou v hustě osídlených oblastech s nekvalitním vzduchem, jako je Čína, stát život miliony lidí. To ovšem neznamená, že je virus nakažlivý.
4 hlavní kroky ke vzniku koronaviru
1. Vdechování toxických látek.
2. Toxické částice končí na plicích a uvnitř nich, kde je nemohou odstranit mikrobi.
3. Buňky dýchací soustavy vytvářejí specifické neživé proteinové struktury, jejichž úkolem je rozebrat a rozložit toxické látky.
4. Objevují se mírné chřipkové symptomy, které stojí na počátku očistného procesu.
Proč jsou viry v těle
Jak je uvedeno výše, za konzumaci a eliminaci mrtvých buněk, buněčného odpadu a nánosů cizích látek jsou odpovědné fagocyty, houby, paraziti a bakterie, které zde označujeme jako „živé mikroby“. Když je tkáň natolik toxická, že se s ní nemohou živí mikrobi vypořádat, buňky se pustí do spolupráce na tvorbě specifických neživých rozpouštědel zvaných viry, které tyto látky rozloží na částice, které tělo vyloučí kůží, hlenem a stolicí.
Viry opustí buňku a část jí poničí, ale nezničí ji celou. Jakmile se dostanou z buňky, regulují je protilátky bílých krvinek, aby bylo dosaženo relativní homeostázy. Viry neničí buňku, v níž se replikovaly, přesto věda tvrdí, že infikují jiné buňky a bez rozlišování je ničí. Pro to není důkaz a nedává to smysl. Taková teorie je zjevně nepravdivá, protože pak by viry útočily bez příčiny na každou živou buňku a pokaždé zabily celé tělo, ale to se evidentně neděje. Viry skoro za všech okolností jen rozpouštějí mrtvý a odumírající odpad.
Jediný případ, kdy virus podle všeho útočí na živou tkáň, nastává, když je ve tkáni obsažen kov, jako je to například u obrny, při níž se viry musí dostat do páteřního kanálu a čistit jeho tkáň. Protože kov je těžké dostat z těla, viry rozkládají i živou tkáň, což dává vzniknout iluzi, že virus útočí na tělo. Ve skutečnosti se pokouší vyléčit systémovou toxicitu a obrátit situaci.
Závěr
Jiné vysvětlení sebeúdržby lidského těla není. Toto je jediná logická odpověď. Pravda je ukrývána už skoro 200 let. Tehdy ji odhalili takoví vědci jako Antoine Béchamp, který při svých experimentech zdokumentoval, že viry jsou na vnitřním prostředí závislé neživé činitele, které rozkládají odpadní látky, a pocházejí zevnitř, ne zvenku.
Viry nejsou nic jiného než proteiny, které čistí. Totéž platí pro rakovinu. Rakovina je dalším pokusem těla o sebehojení, při němž tělo shromáždí do nádoru mrtvé buňky, jichž není schopno zbavit se jinak, ve snaze rozpustit a vyloučit je později. Tělo je zázračné a nachází si cesty k léčení navzdory okolnostem. V obtížných dobách využívá různých přemostění a zkratek.
Je smutné, že nás moderní věda svádí na scestí, co se týče uvažování o těle a jeho fungování. Její pohled na tělo vede jen ke strachu a panice – a velkým ziskům pro jedince u moci. Tento strach do nás zasévá nedůvěru k našim vlastním tělům, našim bližním i přírodě a my si tváří v tvář nemoci připadáme bezmocní. Propadáme pocitu, že s nemocí sami nic nenaděláme a zachrání nás jen medicínský establishment.
Jak mohou osoby u moci profitovat z takového chybného uvažování? Zamyslete se nad tím. Tento vědecký zmatek vedl k „pandemii“ koronaviru a následnému strachu a chaosu, jenž tuto zinscenovanou, monstrózní událost provází.
Virus je celosvětově zjevně využíván k zavedení zákonů a opatření, která jsou typická pro policejní stát, a ta budou ještě sílit, pokud si většina lidí neuvědomí, jak velice se nám lže o podstatě virů a nemocí.
Citace
The Poisoned Needle: Suppressed Facts About Vaccination, 1956, od Eleanor McBean M.D., N.D.
Béchamp Or Pasteur? A Lost Chapter in the History of Biology, autor E. Douglas Hume, 1923
The Blood and Its Third Element, autor Antoine Béchamp 1912
Immunization: The Reality Behind the Myth, autor Walene James, 1942
The Dream & Lie of Louis Pasteur, autor R.B. Pearson, 1942
